Diagnoza jménem sebepoškozvání

23. listopadu 2016 v 10:09 |  Interview
Hana vypadá na 30 let, ale ve skutečnosti je jí o šest míň. Přišla hezky upravená s jemným líčením a doplňky z bižuterie, které ale vůbec nesnižovaly celkový elegantní outfit. Její štíhlá postava vynikla v rourových kalhotách, béžovou halenku měla rozepnutou tak, aby poodhalovala trochu drobnější hrudník. Přes ramena měla přehozený černý pléd a tento střízlivý model dplnila závěsem z malých zlatavých korálků. Řekli byste, že je to typická třicátnice, co se živí v administrativní sféře, jenže omyl! Hana sice působí jako sebevědomá žena, ale co ty dlouhé rukávy v teple babího léta? Kdybych nevěděla kvůli čemu jsme se sešly, tipovala bych tuto tmavovlásku s trochu křivým nosem a malinovými rty na adeptku některé z manažerských pozic.
Hana působí mile, sice trochu rezervovaně, ale úsměvy nešetřila. Byla sebevědomá navenek, ale uvnitř trpěla. Až časem jsem tu bolest viděla v jejích tmavých očích, ale hlavně jsem slyšela občasné zlomení hlasu, když vyprávěla. Najednou to nebyla ona, kdo měl při hovoru navrch. Byla jsem to já, když jsem sice s taktem, ale neoblomně chrlila jednu otázku za druhou. Toto téma mě totiž dost iritovalo. Jak se vůbec stane, že sečlověk začne sám řezat a pálit?

* Hano, jste krásná žena, co a kdy se vlastně pokazilo?
- Děkuji. Abych pravdu řekla, první řez si nepamatuju, ale bylo to asi někdy v 19-ti letech. Nějak to vyplynulo ze situace, nahromadilo se několik problémů a sebepoškozování se stalo jejich ventilem.

* Takže žádný vliv emo stylu?
- (Usměje se). Ne, to opravdu ne. Tehdy ti gothici a emaři vlastně neexistovali, aspoň ne jako subkultura, ke které se dnes hlásí tolik mladých lidí. Já byla na koleji, chodila jsem na TULa možná z toho stresu a taky stesku po rodině se mi začala zhoršovat psychika. Sama jsem to ani nevnímala, že je to tak špatné, než jsem prvně sehnala žiletku a řízla.

* Dělá se mi špatně jen z představy, že bych se měla záměrně říznout...
- Jenže v tu chvíli tu bolest ani necítíte. Je ve vás tolik nahromaděných citů, většinou těch negativních jako je zlost, smutek, napětí atd., že při pořezání dojde k jejich ventilaci a ta je tak překotná, že přehluší veškerou případnou bolest.

* Takže bolest necítíte vůbec?
- Skoro ne. Adrenalin je tak obrovský, že bolest přebije.

* Aco jizvy, které po řezání zůstanou, těch si přece musel někdo všimnout?
- A víte, že dlouho ne? Ono asi opravdu platí pořekadlo: Pod svícnem největší tma. Trvalo to pár měsíců.

* A jak se to tedy provalilo?
- Vlastně kvůli počasí. Začala být vedra a už jsem se nemohla skrývat za dlouhým rukávem. Až moje spolubydlící na koleji na mě uhodila a dovedla mě k psychiatričce.

* To byli lidé okolo opravdu tak nevšímaví?
- To zase nemůžu říct. Konkrétně já jsem hřešila na důvěru rodičů. Když jsem se měla poranit náhodou, tak to tak prostě bylo. Důvěřovali mi. Nakonec by je asi ani nenapadlo, že si ubližuju záměrně.

* Ale ta kamarádka z koleje to pochopila hned.
- Shodou okolností se léčila na deprese, takže jí to 'docvaklo' rychleji. Přivedla mě ke své lékařce a můj případ si začal žít vlastním životem. Otci jsem volala z 'blázince', ten k hospitalizaci jen dodal, že se nedá nic dělat a musím to vydržet, takže mi připadalo, že něco musel tušit.

* Dáváte rodičům vinu, že neudělali něco dřív?
- Proboha, to ne! Občas mě sice napadne takový ten scénář 'Kdyby'. Kdybych se nestyděla a svěřila se hned svým rodičům, kdyby si toho všimli dřív, kdyby to začali nějak řešit atd. To jsou ale dohady k ničemu.

* Sebepoškozujete se ještě teď v současné době?
- Popravdě, občas na mě přijdou 'choutky', hlavně když na mě padne deprese, ale odolávám.

* Opravdu?
- Dobře, občas praštím vší silou do zdi nebo pěstmi do stehen, ale už se neřežu ani nepálím.

* Jak teď vycházíte s rodiči?
- Mamka mou situaci neunesla a já nebyla schopná jí to vysvětlit. Odešla a rodiče se rozvedli. Necítím ale vinu za jejich rozchod, prostě už jim to dlouho neklapalo. Táta je mi velkou oporou, i když stále ještě nejsme schopní mluvit o všem důležitém.

* O čem například?
- Hlavně se stydím přiznat, že mám nějaký problém, neumím si říct o pomoc.

* Kde všude na těle máte jizvy?
- Hlavně na rukou na předloktí a na stehnech. Taky na břiše jsem se řezala, to už prý není tak časté a dokonce i na zádech. Prsa jsem si ale třeba chránila, aby byla hladká, kdybych náhodou měla miminko.

* Jak reaguje případný partner na všechny ty jizvy?
- Je velmi těžké otevřít se někomu a ukázat se v 'plné kráse'. Mám ze svého těla takový mindrák, že se na sebe nemůžu nahá podívat do zrcadla. A když nenávidíte své tělo, jak se chcete oddat někomu jinému? To jsou pocity z mé strany, z té druhé cítím hlavně šok a rozpaky.

* Co teď vlastně děláš?
- Především studuji. Vrátila jsem se po ročním přerušení zpět na ekonomickou fakultu TUL a stále mě to baví. Rizikem je zkouškové období a stres s ním spojený. To mám opravdu chuť zase podlehnouta ulevit si žiletkou. To ale nesmím, ztratila bych zase kousek své důstojnosti. Chtěla bych se od sebepoškozování oprostit, ale ty jizvy mi zůstanou navždy.

* Tak přeji hodně štěstí!

Děkuji sl. Haně za rozhovor a kdo by na ni měl nějakou doplňující otázku, prostřednictvím tohoto blogu všem ráda odpoví.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama