Dosud jsem se nesmířila se svojí váhou

9. listopadu 2016 v 17:36 |  Články
Já a moje váha nejsme kamarádky. I když se to tak občas zdá. To když se z koupelny ozývají láskyplná oslovení typu Tohle mi ani neříkej ty plechovko jedna. Moje váha není jenom moje, slouží i zbytku rodiny, ale zaručeně si zahrává jenom se mnou. Moje nervy jí mohou sloužit jako houpačka. Pořád si se mnou hraje a já tak nějak tuším, že v této hře nemůžu vyhrát. Jsou období, kdy se spolu vůbec nebavíme a nejraději bych se na ni ani očkem nepodívala, kdyby to nebylo nutné. Ale jsou i taková, kdy je mi má váha přítelem alespoň naoko. Naoko proto, že je na mě zrovna hezký pohled. Vážím kolem 50-ti kg a nemám na světě žádný problém. Dny jsou jako vymalované a vůbec mi nepřipadá divné, že se vše odvíjí od jediné číslice na displeji. Nejdůležitější je ta cifra. Kvůli ní jsem schopná balancovat na váze, až nakonec ukáže minimálně o kilo méně. Bohužel jojo efekt je neúprosný, takže brzy musím balancovat s jednou nohou na zemi, takže se lehce nadnáším a těžce se přitom balamutím.
Mám tohle zapotřebí? Má tohle sebešálení vůbec smysl?
Pro mě bohužel ano. Má osobní váha se stala úhlavním nepřítelem, bez kterého zároveň nemohu žít. Jistě hodně z vás má také takového sklonerezového 'miláčka'. Deset kilo sem nebo tam pro mou váhu nemá význam. Pro mě je ale ztělesněním dokonalosti nebo totálního propadáku. Chvíli si užívám jakéhokoli oblečení, protože hubená postava snese všechno. Pak se ale konejším super plus size modely. Ženské tvary jsou přece tak trendy u celebrit! Tato dvojjakost se mé váze vůbec nelíbí. A nebo se právě naopak těší z rěchto veletočů, protože se aspoň něco děje? Mám ji za potměšilou babičku, která si lebedí v mém chaotickém několikerém vážení, nahoru, dolů, nahoru, dolů, nahoru, ...
Kéž bych svou váhu mohla brát na lehčí váhu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama